K fotografii mě přivedl otec, který od našeho útlého věku, v dobách hluboké totality, poctivě zaznamenával důležité okamžiky mého dětství. Ty posléze s mým dědečkem přetvářel v rodinná alba.
Zasvětil mě do tajů kinofilmu, vyvolávání negativů a tvorby fotek v "temné komoře", kterou byla koupelna s červenou žárovkou a zvětšovákem Meopta.


Můj první aparát byl nějaký dětský plasťák z NDR, podrobnosti si už nepamatuju.
Pak jsem dostal důvěru a mohl se s tátou dělit o jediný rodinný přístroj, "poloautomat" Canon Canonet QL17 s pevnou 45mm f/1.7. Shodou náhod byl na trh uveden v roce mého narození.

S QL17kou jsem vydržel až do gymplu, kde jsem se potkal s Martinem K., klukem z "novinářské rodiny", kterého focení bralo taky.
Z peněz za letní brigády jsme si pořídili plnokrevné zrcadlovky. Martin Nikona, já volil Canon, protože zrovna (1987) uvedl na trh systém EOS s novinkou v objektivech - plně elektronický systém EF. Na vysněnou EOS 50e jsem neměl, tak jsem koupil EOS 300 s (na tu dobu) pro mě úžasným zoomem Tamron 28-200. Začala nám zlatá éra černobílé fotografie, "uměleckých" fotek rozměru 6x9 cm z polí, sídlištních garáží, brigád a školních výletů. Když jsme těsně po revoluci vyrazili na první třídenní výlet autobusem (bez ubytování, spalo se v autobuse za jízdy v noci) po Evropě, nakrmili jsme si aparáty "luxusem" v podobě barevných pozitivních filmů s tím, že si pak budeme doma promítat "diáky" na velké plátno. Většinu filmů jsme si vyvolávali sami, díky tátovi jsme jich ani moc nepokazili... No a "výroba" fotek v koupelně a čekání, zda to vyjde, byla už jen třešnička na dortu našeho snažení.

Na vejšce moc času na fotografování nebylo. Ale nepřestal jsem sledovat novinky z oblasti fototechniky, hlavně od Canonu. Ten mi nějak přirostl k srdci.
Zaujal mě formát APS a krásný "superšpionský" Canon IXUS II. S ním jsem naplno odstartoval barevnou fotografii, skončila tím však ruční tvorba. Exponovanou kazetu s filmem šoupnout do obálky ve fotolabu a 14 dní počkat na vyvolaný film i s barevnými fotkami 10x15cm. Úžasný pokrok...

Po škole do práce, rodina, dítě a bylo to ještě horší. Přišla doba videokamer a zrcadlovka zůstávala čím dál častěji pouze doma v brašně. Taky jsem chvíli používal nějaký kapesní digitál od Olympusu, který do několika měsíců po záruce přestal makat.

Když jsou doma děti, není peněz nazbyt na relativně drahý koníček, jakým někdy fotografování bývá.  Ale focení mi chybělo, stále jsem sledoval vývoj zrcadlovek, jejich digi nástupců a také objektivů. Zjistil jsem totiž, že v tom je skrytá síla a že jedno univerzální sklo prostě neexistuje.  Navíc mě už přes deset let zaměstnává velmi, velmi pozvolná renovace jednoho exempláře již téměř vyhynulého druhu - už skoroveterána, takže je potřeba fakt někdy přemýšlet, kam tu volnou kačku vrazit. A protože nejsem technicky zaměřený na auta, tak to prostě trvá...

Dítě odrostlo, hnízdo je prázdné - k tomu navíc díra v srdci a šrám na duši. Není komu dál předávat životní zkušenosti a znalosti...

Nastal čas věnovat se něčemu, co zažene chmury a udělá radost - návrat ke koníčku z mládí. Náhodou jsem narazil na inzerát s použitou, skoro kompletní výbavou - dnes už legendou EOS 5D Mark III, EF 70-200 f/2.8 L IS II, blesk 600EX-RT, stativ a fotobatoh Manfrotto, vše ve skvělém stavu za super cenu. Výlet na otočku do Prahy, příjemné posezení u kávy a bylo to.
Krajinky mě nějak nechytly, moc mě baví focení lidí a akcí, zachycení emocí. Z druhé ruky jsem si tedy pořídil na svou dobu ďábelsky rychlou 7D Mark II, velmi dobře hodnocenou EF 135 f/2.0 L a zkusil to se sportem. 5Déčko se i přes svoje kvality stalo nadbytečné, tak šlo po dvou letech do světa spolu s EF 24-105 f/4 L IS II, trošku jsem vytřepal prasátko a k životnímu jubileu si udělal radost novou R6. 7Déčko mi teď slouží jako druhé a záložní tělo. Na stísněné prostory používám "ultraširokáč" Tamron SP 15-30 f/2.8 Di VC USD (díky, pane Wendlere...). Fotím často ve vnitřních prostorách, tak v roce svých kulatin jsem si dopřál ještě jednu a na dlouho poslední radost, fantastickou EF 300mm f/2.8 L IS II USM. Za tuto akvizici moc děkuju panu Švárnemu, kterému mimo jiné přeji, ať mu zdravíčko dlouho slouží.

Dovětek - Canonet QL17, IXUS II i EOS 300 stále mám, ale už jen z nostalgie. Reálně si ještě hraju s kinofilmem v EOS 50e, EOS 30 a EOS 5. Spolužák z gymplu a vejšky Martin se věnuje více videotvorbě, což mu jde perfektně - udělal nám toto krásné pracovní promovideo.